Magický Element

Kapitola I.

”Vzpomínky”

Pomalu procházím vysokou trávou a rukou jemně přejíždím přes konečky stébel. Pohlédl jsem vzhůru a uviděl jakousi chatu. U chaty stála neznámá žena s malou hračkou v ruce. Prudce jsem se rozběhl trávou směrem k ženě. Dobíhám k ní a žena mě objímá. Má v očích slzy.

,,Proč pláčeš?“ ptal jsem se ženy. Ona však neodpovídala, jen mi do ruky dala hračku. Zpoza domu najednou vystoupil muž a hned za ním velká puma. ,,To je k tvým sedmým narozeninám.“ řekl muž a do ruky mi podal kožený řemínek k němuž byla puma přivázaná. Pevně jsem sevřel řemínek v ruce a žena mě na pumu posadila. Muž i žena se najednou otočily. ,,Nastal čas.“ řekl muž a otočil se ke mně.

,,Ahh!“ zakřičel jsem přitom, co jsem se vzbudil. Zase ta noční můra. Ten sen mi přišel povědomý, ale stále jsem si nemohl vzpomenout proč. Přemýšlel jsem kde, ale stále mi to nic neříkalo. Vylezl jsem ze spacáku a vystrčil hlavu ze stanu.

Najednou se ozvalo zasyčení a vysoce pronikavý křik. Bratrstvo oživených! Vyskočil jsem ze stanu, popadl tornu a v rychlosti naskočil na Drápka. Drápek se rozjel směrem od nich, do lesa.

Po chvíli už běžel z posledního. Jeho dech byl hlasitý, ale přerušoval ho dusot kopyt. Bratrstvo Oživených nám bylo v patách. Najednou všechno utichlo a Drápek se zastavil.

,,Co se děje?“ říkal jsem tichým hlasem, přitom co jsem hladil Drápka po krku a rozhlížel se po okolí. Stáli jsme uprostřed neznámé louky. Spatřil jsem naši záchranu. Pár metrů od nás stál malý domek. Z komína vycházel světlý kouř. Dům mi připadal povědomý, ale nikdy jsem tady nebyl. Pomalu jsem dojel k domu. Sesedl jsem z Drápka a zaklepal na dveře. Dveře se se zaskřípáním otevřely a já vešel dovnitř.

,,Konečně jsi tady Elixi.“ ozvalo se z rohu místnosti. V mžiku jsem se otočil směrem, odkud hlas přicházel. Stál tam muž se zeleným rouchem a v rukou držel jakousi obrovskou knihu. ,,Cožpak jsi tak potichu?“ řekl stařec se smutným tónem hlasu. Prohlédl si mně. ,,Vzpomínáš si?“ pokračoval v rozhovoru zatím, co si sedal na židli. ,,Kdo jste?“ zeptal jsem se. Muž sáhl za sebe a vytáhl malou hračku.

Podíval se na mě a řekl: ,,Opravdu si nevzpomínáš? Přemýšlej.“ řekl s nadějným tónem a rukou mi přejel po čele. Najednou se mi zamlžilo před očima.

Opět ten sen. Žena, muž, puma. ,,Nastal čas!“ zaznělo mi hlavou a já před sebou opět viděl onoho muže v černém rouchu. ,,To nemůžete!“ zakřičela žena a postavila se přede mne. Muž jen odstrčil ženu stranou. ,,Uteč!“ vykřikla žena. Puma se najednou dala na útěk. V rychlosti jsem se otočil a viděl jak muž vytáhl dýku, zarazil ji ženě do břicha a rozběhl se směrem ke mně. Už jsem slyšel jen: ,,Uteč!“

Najednou se mi zamlžilo před očima a já se probudil v domku na zemi. Všechno se mi vybavilo. Oči mi zaplavily slzy. To utíkající dítě jsem byl já. Ten muž byl strýc Mormund. ,,Co se stalo s matkou?“ zakřičel jsem naštvaně. ,,Zemřela.“ odpověděl smutně Mormund. ,,Kdo?“ naléhal jsem a začal brečet.

Strýček mě zvedl ze země a řekl tiše: ,,Nevím, tvá matka měla hodně tajemství.“ ,,Proč si na nic nepamatuji?“ zeptal jsem se. ,,Musel jsem ti vymazat paměť, aby tě nenašel.“ ,,Proč mě?“ pokračoval jsem s otázkami. ,,To nesmíš vědět, jinak by tě našel.“ odpověděl Mormund přitom, co šel k oknu. ,,Kde je hrob?“ ptal jsem se Mormunda, už s klidnějším hlasem. ,,Támhle.“ řekl a ukázal z okna. ,,Rád bych se tam podíval.“ pověděl jsem a bez odpovědi jsem se rozešel proti dveřím. Pomalu jsem je otevřel a kráčel suchou trávou směrem k hrobu.

Před náhrobkem ležel dopis. ,,Jak dlouho tady ten dopis leží?“ jsem tiše zakřičel. ,,Žádný dopis tam nebyl.“ ozvalo se za mnou. Najednou za mnou stál strýček. Zvedl pomalu dopis, zatímco jsem se divil, kde se tam vzal. Podal mi obálku se slovy: ,,To bude nejspíš pro tebe.“ Otevřel jsem opatrně obálku a vytáhl starý list pergamenu. Na pergamenu stálo: ,,Ty jsi klíč. Vždy si věř!“

Když jsem dočetl zamrazilo mě v zádech a uslyšel jsem v hlavě hlas jak mi říká, že mám utéct,a že se blíží Oživení. ,,Sbal si věci, odjíždíme!“ řekl jsem zvýšeným hlasem. ,,Co se děje?“ zeptal se Mormund udiveným tónem hlasu. To už jsem běžel směrem k Drápkovi. Po chvilce byl Mormund připraven vyrazit, a tak jsme vyrazily.

Drápek se rychle rozběhl k lesu. ,,Byli tam Oživení.“ řekl jsem s malým oddychnutím. ,,Kam teď jedeme?“ zeptal se trochu hlasitěji. ,,Pomstít se, ale nejdřív tě dovezu do města.“ odpověděl jsem s rozrušeným hlasem. ,,Ne! Chápeš? On tě zabije.“ rozkázal Mormund. Já jsem ho ale neposlouchal a stál jsem si za svým. ,,Mě nezastavíš. Musím to udělat. Nezkoušej mě přemlouvat.“ řekl jsem lehce naštvaně. ,,Dobrá, možná tě nezastavím, ale znám někoho, a ty bys měl taky, kdo tě naučí bojovat.“ nabídl mi Mormund. ,,Dobře. Udělám to pro tebe.“ odpověděl jsem na jeho nabídku.

Zatímco jsme spolu mluvili, dojeli jsme k vesnici. Vesnice byla do základů vypálená. Ze zbytku spálených domů stále stoupal tmavý kouř. Všude ležely mrtvoly vesničanů a dobytka. Sesedl jsem z Drápka a došel k jedné z mrtvol. Mrtvola neměla oči a na čele měla vyryto přeškrtnuté V. To už za mnou stál Mormund. ,,Oživení. Takhle oni vraždí. Bez důvodu, bez svědomí a všechny.“ říkal tiše Mormund když se rozhlížel kolem. Stmívalo se a tak jsem navrhl, že vyrazíme, abychom byli u Quota ještě než padne noc. Quot je můj strýc. Mormund souhlasil, a tak jsme vyjeli.

Do večera jsme dojeli k jedné chatce u malého jezírka a dávno pokácené mýtince. Najednou se do stromu vedle mě zapíchla šipka. Z domu vystoupil malý stařík s kuší v ruce. Přes oko měl velkou jizvu, která se mu táhla dolů pod tuniku. Jeho kuše byla opravdu zvláštní, takovou sem ještě nikdy neviděl. Avšak z přemýšlení mě vyvedla další šipka. Mormund hlasitě vykřikl: ,,Quoooooot! Jak já tě rád vidím. To bys mě tu nečekal, co?“ Mormundův tón mě celkem zaskočil, když ještě před chvílí viděl ty jatka. ,,To sem tě teda nečekal, no. Ale ani mi to nevadilo. Co tady vůbec pohledáváš?“ řekl stařík nevrle. Mormund sesedl z Drápka a kývl hlavou směrem ke mně.

,,Aaaaaaahaaaaa! To si ty… Elixi. Pamatuju si tě trochu menšího. No, ale vyrostl z tebe pořádný muž… ne jako z bratra.“ řekl trochu tišeji a lehce se pousmál. ,,No… jdi dovnitř a odpočiň si. Zítra začneme brzy. Já si ještě promluvím s Mormundem.“ domluvil Quot a kývl hlavou na chatku.

Pomalu jsem sesedl z Drápka a vyrazil k chatě.

Dveře lehce za vrzaly a já vstoupil dovnitř. Zevnitř vypadala mnohem větší než zvenčí, ale i tak byla dost malá. Pomalu jsem procházel kolem stěn, než jsem konečně našel svůj pokoj. V pokoji ležela postel a vedle ni stála truhla. Lehce jsem položil svou tornu vedle postele. Potichu jsem se přikradl k truhle a opatrně jsem zvedal víko. Prázná. Už na mě pomalu padala únava, a tak jsem si šel lehnout. Pomalu jsem usínal s pocitem strachu a zároveň radosti z toho co příde zítra.

 

… pokračování příště ( v další kapitole )

příští kapitola: Zjištění

Autor: Ardian ”Barsamic” Zhara