Sir Barsamic Kongreg Maxim Vševědoucí
Začátky v Erelldenu
Sníh a skřeti
Název této kapitoly se jmenuje Sníh a skřeti, někoho by nejspíš napadlo, že děj se odehrává v zimě, ale odehrává se v létě. V minulých kapitolách jsem také popisoval děj ve třetí osobě (Barsamic vystřelil, Barsamic ustoupil atd.), ale v dalších kapitolách se vnesu do Barsamicovi kůže a budu to psát jako bych tam byl já osobně. Dost už o tom jak budu nebo co budu, dostáváme se totiž k začátku hraní Arthosova příběhu.
Jako většina příběhů, začátek není nejzáživnější část, a i tento příběh není výjimkou. Tím ovšem nechci urazit průvodce, i tuto část jsem si užil. Tato část příběhu byla pro Barsamica jedna z velmi důležitých, kvůli této části se mohl příběh odvíjet jinak a dokonce bych Vám teď nemohl nejspíš nic psát. Ale jak sami uvidíte, vyvedlo se to dobře.
Pomalu jsem se procházel lesem a sice ne moc zvesela, ale ano, hrál jsem na mou flétnu. Už z dálky jsem uslyšel řinčení vozu z vězni. Tento zvuk jsem moc často neslýchal, ale i tak jsem věděl moc dobře, co to je. Jelikož jsem měl do města daleko, trochu jsem přidal. Vůz byl velmi pomalý, nejspíš už jen proto, že skýtala 15 mužských stráží bez koní.
,,Co tady pohledáváš, elfe?“ zvolal z plna hrdla vozka.
,,Potřebuji svézt.“ odpověděl jsem vcelku přívětivě.
,,Dobrá, ale do města je daleko a vůz potřebuje opravit.“ řekl celkem klidným tónem. Vytáhl jsem tedy svůj měšec a hodil mu 3 groše. Vozka slušně poděkoval a pobídl koně. Jeden z vězňů stále opakoval:Já to nebyl. Já to nebyl. Já to nebyl.“
V tuto chvíli jsem si toho moc nevšímal, jelikož ke mně právě spěchal velitel karavany. ,,Dávej pozor! A měj oči otevřené. Už několikrát jsme narazili na skřety.“ pošeptal, aby se nikdo další nepolekal. Skřety už jsem znal, v místních lesích jich moc není, ale naše vesnice nebyla na tom správném místě.
Barsamic měl nejspíš smůlu na problémy. Asi po dni zdlouhavé cesty se stalo něco, co sice čekal, ale zároveň doufal, že se to nestane.
Troubení rohu mi projelo ušima jako nůž hrdlem. Ze stran se seběhlo několik skřetů. Měli početní převahu, ale my měli technickou převahu. Všichni strážci zaujali bojovou pozici. Najednou se k tlupě skřetů připojil i skřetí jezdec na vrrkovi. Hned jsem poznal, kdo je tady šef. Vůdce karavany najednou zvolal: ,,Do boje!“
Teď jsme před mým velkým rozhodnutím. Možná se teď všichni leknete, ale já uvažoval o tom, jestli se přidat ke skřetům nebo ke stráži. Skřeti mě sice pořád štvou, ale zase by to bylo něco jiného, přidat se ke skřetům. Vůbec jsem se nemohl rozhodnout. Najednou se tu v mé hlavě z čista jasna objevil kompromis, ale o něm se dozvíte až za chvíli.
Mezi skřety a stráží se strhl boj. Velkým překvapením však bylo, že skřeti měli převahu. Jediné, co mě v tu chvíli napadlo, otevřít vůz s vězni. Otevřel (rozbil) jsem zámek a otevřel dvířka vozu, těšil jsem se velice jednoduchý boj s tlupou skřetů, jenže vetšinu věznů zavřeli pouze za hlouposti, takže se všichni rychle dali na útěk. Takže jsem to musel vyřešit já. Potom, co jsem se otočil zpět, jsem zjistil, že naše počty klesly z 17 bojeschopných mužů, včetně mě, na 4. Velitel bojoval s vůdcem skřetů, zatímco se další 2 muži ztěžka bránili 6 skřetům.
Hrdě jsem natáhl luk a vystřelil. Šíp zasvištěl vzduchem a střetl se s budoucí vyprázdněnou hlavou menšího skřeta. Zlehka jsem seskočil z vozu dolů a rozmáchnutím udeřil skřeta do hlavy tak, že se šíp zarazil ještě hlouběji do jeho vypatlaného mozku.
Omlouvám se za hrubé zacházení se skřety, ale měl jsem s nimi malé spory v předešlých dobrodružstvích (za jinou postavu), jako například ztráta paměti, smrt, krádeže, maření plánů a další, nemám je zrovna v lásce, tím ani Barsamic. Pro milovníky skřetů jsem, ale pro jistotu vitěsnil několik slov, která při hře padla, když jsem měl trochu vztek.
Rychle jsem chytil skřeta za uši a výkopem se skokem jsem mu s chirurgickou přesností zanechal obtisk podrážky mých bot na jeho krásně udržované pleti. Protože, jsem neměl tolik času na všechny, zamířil jsem rovnou na jejich vůdce. Bohužel jsem mu stihl jen prostřelit ucho. Jeho ústup však nebyl beznadějný, avšak taktický. Zbytek jeho jednotek pobrali, co se dalo a unikli. Němělo cenu je sledovat, při našem počtu.
,,A jsou pryč. Snad se nevrátí.“ prohlásil s oddychem velitel karavany.
,,Veliteli, on propustil vězně.“ řekl jeden ze stráží a namířil na mě kopí.
Tiše jsem stál s kamenným výrazem a poslouchal, jak se to bude odvíjet.
Pro další pokračování bych Vám měl trochu popsat Barsamica jako postavu. Nejspíš bych měl začít vlastnostmi. Takže, Barsamic je Klidný, myslí Racionálně a je tak trochu Vykecávač. Jak už jste jistě zjistili, je poloelf. Umí trochu bojovat, ale spíš se specializuje na boj z dálky. No, a aby to nebylo moc snadné, tak se to v průběhu hry bude měnit, ale vždy se o tom dozvíte. Z toho chci vyvodit, že Barsamic není ani hodný, ale ani zlý a to co teď udělá není v rozporu s jeho přesvědčením. Pokračujeme.
,,Snažil se pomoct. Až přijedeme do města odměnu za skřety si rozdělíme.“ řekl rázně a ke všem. Najednou ve mně hrklo, a já jsem si řekl, že by se mi ta odměna mohla hodit celá. Nemůžu přece zabít 3 lidi a nechat utéct vězně, v jednom dni se stát zločincem.
A zde přichází onen kompromis.
No, skřeti tu nejsou a přece se o tom nikdo nedoví, řekl jsem si. Znenadání a nečekaně jsem v rychlosti natáhl 2 šípy a oba zasáhly svůj cíl, mozek stráží. Velitel obratně vytasil meč, jenže to už jsem měl natáhnutý další šíp. Velitel nestihl ani zvednou štít, který po chvíli těžce dopadl na zem. Zvládl jsem 3 cvičené muže bez sebemenších problémů, úspěch. Jelikož jsem byl dobrodruh, nemohl jsem nechat kořist jen tak ležet na místě. Najednou jsem za sebou uslyšel tiché kroky. Vozka! Rychle jsem na něj namířil luk.
,,Nezabíjej mě!“ vyjekl strachy.
,,Svědky nemám rád.“
,,Čeho svědek? Tady se něco stalo?“ trochu se vystrašeně pousmál.
,,Něco řekni a víš, co se stane.“ lehce jsem přičichl k dřevěnému luku. Vozka jen rychle zakýval hlavou. Začali jsme tedy nakládat mrtvoly všech na vůz.
Po jeden a půl denní cestě jsme se dopotáceli k městu. Bylo to spíš mensší městečko, než obrovská metropole. Stráže mě ihned (bez keců) pustily dovnitř. Najednou jsem si vzpomněl na poslední slova velitele stráží karavany: ,,Odměnu si rozdělíme.“ Odpočívej v pokoji. Dojel jsem s vozem až k paláci. Vozka si šel po svých a já vstoupil do paláce. Jeden ze sluhů mě doprovodil až k trůnímu sálu.
,,Vítej v Sněhohradu. Vím, co jsi zač.“ řekl lord a ukázal lehké gesto na stáž, co stála za mnou.
Barsamic se dostal do Sněhohradu, kde ho čeká ještě pár menších dobrodružství a zajímavých úkolů.
Autor a hráč: Ardian ”Barsamic” Zhara
Tvůrce a průvodce příběhem: Arthos
Příští kapitola: Kapitola I. – Začátky v Erelldenu Zase skřeti