Loutka

Ticho a zima,

však každou noc,

hraje na piano

a vraždí až moc.

Hledám zde důkazy,

v knihovně staré,

žádné jsem nenašel,

asi jsou malé.

Strunu zde nalézám,

pro loutky staré,

kde se tu vzaly,

je mi neznámé.

Dveře se zabouchly,

za mými zády,

nejspíš jen průvan,

proletěl tudy.

Moc jsem se vylekal,

když jsem se otočil,

loutka tam seděla,

strachem jsem uskočil.

Zabila jsem ho,

řekla mi,

a teď i tebe,

když jsme tu sami.

Vrhla se po mě,

nůž v ruce měla,

potom mi vrazila,

nůž rychle do těla.

Já dopadnout nechci,

jak starý loutkář,

zemřel při psaní,

u ruky kalamář.

Nožem ho zabili,

ta loutka to byla,

loutkář ji sestrojil,

aby ožila.

Myslím, že nečekal

to co se chystá,

i když ji oživil,

smrt byla jistá.

Teď na zemi ležím,

a z hrudi krvácím,

stojí nade mnou,

vědomí ztrácím.

Ani já jsem zde neuspěl,

pomalu umírám,

avšak svůj neúspěch,

před sebou popírám.

Pozorně mě sleduje,

s výrazem vraha,

o její dopadení,

byla tu snaha.

Smrtí vše končí,

krvácející rána,

mou ztuhlou mrtvolu,

nalezli zrána.

A tak zde sedím,

nůž v ruce držím,

na oběť čekám.

A… už kohosi vidím.

Autor: Barsamic